Svatý Vintíř

Blahoslavený benediktinský mnich Vintíř, šlechtic z oblasti Durynska a prvotně člen družiny německých císařů, v Německu považovaný za svatého, se těší veliké úctě jak na české, tak i na německé straně Šumavy.

Za svého dlouhého života (asi 955 - 1045) vždy patřil, ať ve službě světské nebo duchovní, k zastáncům mírových řešení konfliktů, projevům vzájemné úcty, přátelství a dobrých sousedských vztahů mezi národy. Při diplomatických misích i při duchovním působení hodně cestoval. Známy jsou i Vintířovy cesty z kláštera v Niederaltaichu do Čech. Cílem bývala Praha, centrum jak Českého knížectví, tak i biskupství a benediktinského řádu. Pod patronací sv. Vojtěcha založil v Břevnově svůj první klášter v Čechách.

Vintířovu stezku, vedoucí záměrně z Niederaltaichu přes místa Vintířova působení na jižní, bavorské straně Šumavy až do Prahy, můžeme směle označit za stezku s tradičním poselstvím přátelství, pro které rozdílnost jazyků a odlišnost kultur nemohou být překážkami.

Vintíř pocházel ze vznešeného duryňského rodu a jeho výchova v mládí byla pouze válečnická. Protože žil v oblasti osídlené Slovany, mluvil i jejich řečí. Byl příbuzným německého císaře Jindřicha II. a jeho sestry Gisely, provdané za uherského krále Štěpána.

Přibližně ve svých padesáti letech se zřekl svého majetku a vstoupil do noviciátu v klášteře v Niederalteichu. Své statky odkázal této řeholní komunitě. Po tříletém pobytu v klášteře si vyžádal od opata povolení, aby směl být poustevníkem. Odchází do bavorského lesa a pro svůj poustevnický život a asketické myšlení získává řadu mužů a s nimi objevuje dosud neznámé, liduprázdné, pralesovité území podél řeky Řezné od Lallingu přes Rinchnach, Zwiesel, a klestí cestu z Bavor do Čech.

K Čechám byl Vintíř poután přátelstvím s knížetem Oldřichem a byl prý také kmotrem jeho syna Břetislava.

Během Vintířova života došlo ke dvěma válečným výpravám proti Břetislavovi I. K první došlo v roce 1040, ke druhé 1041. Bylo to brzy poté, co dobyl Břetislav Moravu, Polsko, což nelibě nesl německý soused. První výprava skončila velkou porážkou německého vojska v památné bitvě 22. srpna u Brůdku ve všerubském průsmyku, kde na paměť Břetislavova vítězství byla vysvěcena kaple zasvěcená sv. Václavu. Německé vojsko bylo rozprášeno, část se zachránila útěkem. Druhá Jindřichova výprava následovala za rok a skončila Břetislavovou porážkou. Obě dvě německé výpravy byly vedeny dvěma proudy vojsk. Jeden přes Šumavu, druhý přes Krušné hory. Tento druhý útočný proud dorazil z Krušnohoří do Prahy, kde rozdrtil Břetislavův odpor, a tak se kníže musel podrobit německému vítězi.

Když se Břetislav vzepřel poddanství králi Jindřichovi, byl Vintíř pověřen zpřostředkovatelskou misí. Po splnění tohoto poslání se Vintíř, kterému bylo tehdy již pětaosmdesát let, odebral do samoty hory Březníku u Dobré Vody, kde posléze v říjnu roku 1045 zemřel. Na své přání je pochován v benediktinském kostele v Břevnově a sám Břetislav mu dává vystrojit slavný pohřeb. Zde odpočívá jeho tělo až do husitských válek. Husitství však bylo popřením jeho velikosti. V souladu s nenávistí husitů ke klášterům byl břevnovský klášter vypleněn, ostatky Vintířovy byly však včas převezeny do Police.

O osudu Vintířových relikvií panují nejasnosti. Při opravách kostela v Polici byla objevena pod oltářem sv. Máří Magdaleny dřevěná skříňka s kostmi a lebkou. Přes nedostatek důkazů se zpočátku věřilo, že jde o ostatky Vintířovi, které sem byly převezeny z Břevnova. Počátkem 18. století se relikvie vrací znovu do břevnovského chrámu, kde jsou dnes uloženy v cínové schránce a vsazeny do oltáře sv. Štěpána v klášterním kostele sv. Markéty v Břevnově.

O Vintířovo svatořečení usiloval Přemysl Otakar II., který hodlal k chrámovým patronům v Břevnově kromě Benedikta a Vojtěcha připojit také Vintíře. Jeho snahy však utkvěly na mrtvém bodě.

Proč tedy název svatý Vintíř, když jmenovaný nebyl kanonizován? Jde o světce ryze německého, uctívaného Němci i na Šumavě, pokud na ní Němci bydleli.

Literarura, průvodci i popisy kostelů, jeho soch v minulosti i v dnešní době mluví jen o světci. Vede je k tomu tisíciletá tradice. Vždyť stezka vintířsko-hartmanická byla jednou ze šesti soumarských cest, které v minulosti spojovaly Bavorsko s českou zemí.

Vintířovi historie neprávem přiznala úlohu vyzvědače a zrádce. Averzi proti Vintířovi podnítil František Palacký ve svých Dějinách národa českého, tehdy pilně čtených v dobách rakouské říše, kdy národní uvědomění bylo hnací silou proti Vídni. Teprve historici v minulém století dokázali Vintíře zbavit pověsti zrádce.